NÁVRAT DO "HISTORIE"

Obr 121-Scéna restaurace v Pekle ze Santnerovy hry "Andílek z Pekla" s účinkujícími ochotníky. Uprostřed autor hry a scény režisér Ant. Santner. Obr 122-Z činnosti divadelních ochotníků "Tyl" a "Čelakovský". Scéna z Vrchlického hry "Noc na Karlštejně". Režie a scéna A. Santner, stojící uprostřed scény v roli Karla IV. s představitelkou královny Alžběty v podání paní Zdeňky Santnerové. Vedle ní jeden z nejstarších členů Chadima v roli purkrabího. Obr 123-Václav Knytl, člen "Tyla" v roli písaře Žáčka z Jiráskova "Bratrstva" Obr 124-Jaro Moravec, člen "Tyla" v titulní roli Rostandovy hrdinské komedie "Cyrano z Bergerac" Obr 125-Jan Frič, zakladatel ochotníků. nar. 1.3.1791, zemřel 20.11.1869 Obr 126-Vílém Sirovátka, emer. ředitel Měst. spořitelny, dlouholetý předseda spolku divadelních ochotníků "Tyl" a býv. 1. nám. starosty města. Obr 127-Marie Kafková, vynikající členka Sp. d. och. "Tyl", v roli babičky z veselohry "Rozkošná příhoda" Obr 128-P. Jan Novotný, děkan a konsistor. rada v N. Městě nad Metují, nar. 1.8.1859 v Hlíně u Vrbat. Kostelce, působí nepřetržitě od počátku své kněžské kariéry u nás, z toho pak již 36 roků jako děkan. Obr 129-Členstvo "Tyla" z r. 1926 Obr 130-Tři u nás, kteří mají ještě vousy. Od leva: mlynář Vilém Ptáček, velkoobchodník Josef Kosek a řed. Jan Voborník Obr 131-TJ. Sokol z r. 1913. Uprostřed tehdejší starosta jednoty Dr. Jan Vostřebal. Obr 132-Členstvo pěvecké a hudební jednoty "Kácov" v r. 1901. Uprostřed jeden ze zakladatelů "Kácova" a ochotníků pan J.B.Imlauf, děd spisovatele Jindry Imlaufa. Obr 133-"Kácov" v r. 1923. Uprostřed tehdejší dirigent J. Nevšímal. Obr 134-Členstvo "Kácova" z r. 1898 Obr 135-Výbor čtenářské besedy z r. 1901

Výňatek č. 9 z knihy "Nové Město nad Metují a jeho kraj" vydané na začátku druhé světové války z iniciativy představitelů města. Jar. Moravec: Z kulturního života našeho města v minulém století. (Ke 120. výročí založení Spolku divadelních ochotníků "Tyl" a 65. roku trvání Pěvecké a hudební jednoty "Kácov".) Již ve starých letopisech našeho města se dočteme, že se na našem náměstí hrávala komedie čili divadlo. Pořádal je obyčejně rektor místní školy. Tak v r. 1599 uspořádal Daniel Franconius divadlo na náměstí a našim tehdejším sousedům se jeho podnik tolik zalíbil, že milému rektorovi dali za to pivo. Podobným způsobem hrál na náměstí komedii v r. 1652 jiný rektor, Simeon Hvízdek-Hradecký. Za udělání lešení pro tuto komedii zaplaceno bylo z obecní kasy 18 krejcarů. Později, jmenovitě pak ke konci 18. století, vešly v oblibu divadelní hry domácí. Velkým milovníkem takových domácích divadelních her byl na počátku 19. století novoměstský měšťan a bohatý kupec Ferdinand Venclík, maj. domu čp. 31A na náměstí, který byl také nezkoušeným magistrátním radou. Ten podal dne 16. února r. 1819 k magistrátu žádost, aby mu vymohli povolení u krajského úřadu v Hradci Králové zaříditi malé domácí divadlo. Magistrát také tuto žádost obšírným doporučením potvrdil a do Hradce odeslal. Krajský úřad v Hradci však dne 20. dubna 1819 žádost vrátil i s doporučením magistrátu se zamítavým rozhodnutím. Na zamítavém vyřízení je podepsán tehdejší krajský hejtman Hopfinger. K zamítavému vyřízení přiložil výnos zem. presidia ze dne 7. dubna 1819 č. 2033, v němž zákaz hraní divadla odůvodňován na tehdejší poměry charakteristickým důvodem, "že lidé, kteří hře komedií se oddávají, v krátkém čase takové záliby v tom nalézají, že ji za zábavu ve volné chvíli již nepovažují, nýbrž za důležité zaměstnání mají, čímž od svého úřadu nebo od své živnosti a domácí práce zdržováni jsou, mladým lidem pak obojího pohlaví dává se příklad, který s jejich povoláním v pospolitém životě se nesnáší". Náš pan Venclík se však nedal, ani nevěřil důvodům zemského nařízení a dokonce se pustil do hraní divadla ještě dříve, než došlo zamítavé vyřízení. První divadelní představení Ferd. Venclíka s místními ochotníky uskutečněno již dne 18. února 1819 v místnostech "U Smolu" na náměstí č. 7A, a to ve prospěch dobročinných účelů. O tomto datu je přesný záznam v pamětní knize "Kácova", psané podle paměti a zápisků jednoho z prvních činných ochotníků, Jana Boh. Imlaufa, voskáře. Je tedy den 18. února 1819 dnem založení našeho Spolku divadelních ochotníků, který později si dal jméno po Jos. Kajetánu Tylovi, a letos je to tudíž právě 120 roků, co spolek byl založen. Venclík celé divadlo, resp. jeho zařízení, pořídil ze svých peněz a také je sám řídil, kusy vybíral a oznamoval krajskému úřadu, vždy každý zvlášť, později již bez obtíží. Čistý výtěžek odváděl dobročinným účelům, není však známo, jakým. O tom, co a kdy se hrálo za Venclíka, mnoho nevíme. Z převzaté později knihovny zjišťujeme, že to byly především divadelní kusy Klicperovy, Štěpánkovy, z cizích pak hlavně Kotzebueovy. V r. 1820 hrán divadelní kus "Husité u Naumburku", při němž se též zpívalo. Asi r. 1824 na podnět tehdejšího regenschoriho, pana učitele Podroužka, provedeno Haydnovo slavné oratorium "Sedm slov" s doprovodem orchestru, a to v hostinském sále hospody "U Marcelliů", dnes dům p. AI. Neumana na náměstí, v němž účinkovali hlavně ochotníci družiny Venclíkovy. Ze zachovaného seznamu tehdejších dekorací poznáme, že se hodně hrály oblíbené rytířské hry. Podle inventáře zařízení jeviště to nejlépe můžeme posouditi. Byly to dekorace buď plátěné nebo jen papírové: pokoj, náměstí, les, zahrada, také však zvláštní pokoj v noci, vězení, klášter, most, kostnice, kaple a hřbitovní zeď. V garderobě byl francouzský červený frak, dlouhá červená a dlouhá modrá vesta, dva páry červených a dva páry modrých ženských střevíců, plstěný klobouk s širokou střechou, třírohý klobouk, francouzská cáká a kožená přílba. Z rekvisit to byly 4 píky a 2 dýky ze dřeva. Na oponě byl namalován Pegasus. Tak bylo vybaveno asi Venclíkovo divadlo, když po deseti letech tehdejší novoměstský kaplan Jan Karel Rojek, narozený r. 1804 v Litomyšli, později i děkan novoměstský a před tím farář v Bohuslavicích (viz článek Jana Voborníka), se rozhodl zaříditi hraní divadla tak, aby výtěžky připadaly jen chudinskému fondu města, který před tím krátce založil z dobrovolných měsíčních příspěvků měšťanů. S Ferd. Venclíkem došlo brzy k dohodě, podle níž celé zařízení Venclíkova soukromého ochotnického divadla bylo na účet chudinského fondu města od něho odkoupeno za cenu 85 zl. vídeň. čísla, což se stalo smlouvou dne 5. prosince 1832. Ale již měsíc před tím, dne 5. listopadu 1832, zahájil Rojek Štěpánkovou veselohrou "Půjčka za oplátku" v nových místnostech staré hospody "U Marcelliů" (čp. 29A) divadelní ochotnickou činnost, ne však sám, nýbrž jako první ředitel "Domácí herecké společnosti v Novém Městě nad Metují", kterou k tomu účelu vytvořil z členstva ochotníků soukromého divadla Venclíkova. Byl tedy kaplan Rojek jakýmsi druhým zakladatelem našich ochotníků. V krátkém čase také rozmnožil ochotnický jevištní inventář, jak jsme jej výše uvedli, a sestavil přesný inventář zakoupených rekvisit divadla Venclíkova. V té době hráno bylo již střídavě česky a německy, nikoliv, jak tomu bylo za Venclíka, jen výjimkou česky a většinou německy. Německy se obyčejně hrávalo (za Venclíka), když spoluúčinkovali "páni od bankálu", (vrchnostenští finanční úředníci). Pak to byly kočující herecké společnosti, které hrály jen německy, jako: Siegeova, Hubnerova, Prevorova, později Prevorova a Kulasova, z nichž poslední snažila se někdy i česky hráti. Společnosti ty hrály u nás německy naposledy ještě r. 1860. Dávali také zpěvohry, jako byly: "Donauweibchen", "Zauber-schleier" a j. Zajímavou je skutečnost, že se také, už před Venclíkem, hrávalo divadlo, a to spíše jakési náboženské kusy, jako bylo předvedení "Umučení Páně", podle bible, jež se hrálo v zrušeném bývalém kostele sv. Salvátora (stál na místě nynějšího pomníku padlých před okres, úřadem), kterýžto kus se hrál po více roků za sebou- Dokonce se pomýšlelo adaptovati zrušený kostel na divadlo, presbytář však byl příliš úzký pro jeviště a tak s toho sešlo. Naši ochotníci často spoluúčinkovali s hostujícími hereckými společnostmi, ovšem že jen německy. Jednou přišel s takovou společností hereckou do města jeden člen, jenž byl znám divadelním pseudonymem Pax Ferdinand z Bárenburgu, ačkoliv to byl prý polský emigrant, hrabě z Kurska. Hráli tehdy Schil-lerovy "Loupežníky" a z našich ochotníků pomáhali Jan Fric a Jan Imlauf v rolích loupežníků, Franze Moora hrál J. Šejvánek (hosp. adjunkt ze zámku), Karla Moora jmenovaný Pax Ferdinand z členů společnosti a Amalii opětně z našich ochotníků Králová Josefa, roz. Šrůtková. Také se stalo, že některým našim ochotníkům zůstaly různé přezdívky podle rolí, jež hráli, nebo někdo z jeho rodiny, jako se stalo Frintovi, jehož matka hrála v "Genovéfě" roli Finetty, a Frintovi pak jinak neříkali nežli "Finetář''. Velkým příznivcem divadla, zvláště po stránce hmotné, byl v té době také zámecký důchodní Josef Binder, jenž později se stal ve Žďáře na Moravě berním inspektorem. A zcela zvláštním milovníkem hudby a zpěvu byl novoměstský soukeník a měšťan Alexandr Hoffman, který také v roce 1850 na popud Jana Frice, nemaje dědiců, založil nadaci, jíž věnoval 3 korce svých polí a louku. Výnos nadace určil novoměstskému učiteli hudby a zpěvu, aby za to nemajetné děti zdarma vyučoval. Nadace trvá dosud. U nás byli to však hlavně tři ochotníci, kteří již za Venclíka, hlavně pak však za Roj-ka tvořili kádr ochotnického spolku. Z nich na prvém místě uvedeme jméno Jana Frice, (nar. 9. 3. 1791 - zemřel 20. 11. 1869), tehdy prvního novoměstského vydavače bavlny a obchodníka bavlnou ve velkém, jenž provozoval svoje zaměstnání nejprve v č. 16A a pak v č. 20A. Protože svým obchodem získal značné jmění a za časů, kdy byl v mládí mnoho v cizině, zvláště ve Vídni, poznal divadlo, které ho vždy lákalo a které miloval, a maje k tomu také dosti času, byl první z nejhorlivějších našich ochotníků, ale také nejlepší a nejznamenitější herec z nich v celém městě, který hrál vášnivě a horlivě i ve svých padesáti letech. Jeho nejlepším spolupracovníkem a později také nástupcem ve vedení spolku po Rojkovi byl Jan Král, novoměstský štafír a měšťan z Horského předměstí z č. 50/c, z ulice tehdy zvané "Královské", poněvadž v ní shodou okolností bydlelo několik rodin Králů. Jan Král byl o deset roků mladší Frice (nar. 1. 1. 1802, zemřel r. 1880), ale zato byl temperamentnější; vedle herecké činnosti vyvíjel ještě další činnost, a to zhotovování rekvisit a dekorací, k čemuž jej i jeho řemeslo určovalo. Král byl veliký národovec a vlastenec, pod jehož vedením hrávalo se pak divadlo každých 14 dnů pravidelně. Lásku k divadlu dovedl přenésti i na celou svou rodinu; hrávala jeho paní i jeho čtyři děti, a tak mohl i kus menšího obsazení hráti s celou rodinou sám. I k nemilému úrazu přišel na jevišti ve hře "Abelino", kde hrál vůdce loupežníků. V jednom z výstupů vyšla nešťastnou náhodou rána z nabité pistole a zle mu pochroumalá prsty pravé ruky, takže je více nevylé-čil a zůstal na postřelené prsty chromý. Třetím z nich, a také nejmladším, byl Jan B. Imlauf, voskář a pernikář v domě č. 73, děd spisovatele Jindry Imlaufa (nar. 24. 8. 1814, zemřel v r. 1904). Byl z jmenovaných nejklidnější, nejméně vášnivý, ale za to pilný v obstarávání administrativy spolkové. Naši ochotníci vedle her činoherních odvážili se tehdy i na operu, což ovšem šlo jen proto, že mezi nimi byli dobří zpěváci a že město mělo mnoho znamenitých muzikantů, z nichž zvláště to byl nástupce regenschoriho Podroužka, tehdejší správce školy a ředitel kůru, daleko široko proslavený dirigent František Čepelka. Lze se domnívati, že již za Venclíka se hrály zpěvohry, o čemž svědčí ze zachovaného seznamu knih i dvě libreta Chme-lenského. Ale zcela určitě víme, že v r. 1839 to byla tehdy světoznámá Webrova opera "Střelec kouzelník", kterou naši ochotníci pod vedením Fricovým sehráli na svém jevišti u "Marcelliů". Dokonce se zachovala o tom divadelní kritika z péra Rojkova, uveřejněná v tehdejších pražských "Květech" v čísle z 21. března 1839. Hra tedy byla provedena v první polovině měsíce března, po dvakráte za sebou. Poněvadž je zajímavé čísti divadelní kritiky tehdejší doby, uvádíme v plném znění kritiku provedené opery "Střelec kouzelník" ze zmíněných pražských "Květů", jak byla našimi ochotníky sehrána v březnu r. 1839, tedy vloni právě před 100 lety: "Byliť jsme již často potěšeni zdárně provozovanými pracemi pp. Klicpery, Štěpánka a j., neboť na větším díle všecko, co tiskem vydáno, i na divadlo naše bylo uvedeno: než jsouce skoupozvucí, mlčením jsme toho pomíjeli. Veliké však trpěli bychom násilí, mlčíce i nyní o zpěvohře, která nás právě byla o-kouzlila. Bude vám to s podivením slyšeti, že u nás v tyto dni od zdejších pánů ochotníků provozována byla klasická zpěvohra Webrova "Střelec kouzelník" a sice při všech překážkách, které na venkově u takovém odvážení se hromadí, velmi zdařile, neboť seč přirozené vlohy, hudební zběhlost a neúnavná pilnost býti mohou, ve vzácný a přemilý dar nám podáno. Lidunka (panna Fáhnrichova z Hradce Králové), pilnou hrou zavděčila si nás, že jen opět a opět přáti si musíme, by nám i budoucně viděti a slyšeti ji se dostalo. Aninka (panna Aloisie Smetanová) u milé prostosrdečno-sti k všeobecné pochvale úkolu svému dostála. Borovský (p. Šejvánek) a Liborín (p. Bernkopf) i zpěvem i hrou velmi chvalně si počínali. Kašpar (p. Frič) toho třeba jen jmenovati, neboť je pravý Thálie syn, i mohu směle říci, že by každá společnost herecká v něm ozdobu svou nalezla. Slovem, všichni údové všemožně přispívali ke chvalnému podaření celku- Neméně vděčné připomenutí zasluhuje p. Král, který sice pro smutek v rodině v zpěvohře neúčinkoval, avšak pěkně zhotovenými dekoracemi co možného dostihl, že na př. strachomorna s potvornými obludami na menším divadle lépe se upraviti nedá. I slušný a přiměřený oděv herců hře samé zvláštní úhlednosti přidal. Četně shromážděné obecenstvo i ze sousedstva (byloť jak říkajíc naklí-nováno), s upiatou pozorností následující výstup po výstupu hlučnou pochvalou ocenilo a odměnilo pilnost ochotníků". Ke kritice připomeneme ještě, že roli knížete zpíval Jan Imlauf, roli mnicha kupec Jos. cihlář z č. 48A, a sedláka Karel Butta, obchodník a majitel domu č. 18A. Tedy kromě si. Fáhnrichové z Hradce jen samí domácí. Roli Liborína měl nacvičenu Jan Král a jen proto, že mu krátce před provozováním zemřela matka, musel se vzdát hraní a roli zazpíval p. učitel Bernkopf z Dobrušky. Aby si částečně vynahradil nezaviněnou újmu ve hraní, postaral se Král, jak kritika potvrdila a pochválila, o výpravu opery. Z osob tehdy hrajících upozorňujeme na pannu Aloisii Smetanovou, nejstarší to dcerku zámeckého sládka Václava Smetany, pozdějšího prvního našeho pošt-mistra a váženého měšťana, která byla neteří Bedřicha Smetany a také jeho první mladistvou láskou Louisou, jíž Smetana o rok později, když u nás dlel na návštěvě, komponoval nejlepší polku svých studentských let, "Luisinu polku". Liborína hrál Šejvánek, znamenitý barytonista novoměstský, písař na zámku, který často a hodně zpíval na kůře v kostele s pannou Aloisií Smetanovou duetta. Kritika přiznává, jakým výborným a na svou dobu vynikajícím hercem byl Jan Fric, čili "pan fabrikant", jak se mu tehdy říkávalo. Z kritiky ale také poznáváme, jakými čilými kulturními pracovníky už tehdy naši ochotníci byli, co všechno již měli odehráno. Operu řídil pan učitel a regenschori, daleko široko známý dirigent a skvělý muzikant František Čepelka, který hrál i 1 housle - Čepelka byl však i dobrým zpěvákem a bylo o něm známo, že dovede zpívati tenorový part stejně dobře jako basový. Opera byla za čtrnáct dní zase opakována se stejným úspěchem, čistý výtěžek, který činil 300 zl. šajnů, byl darován kostelu k zakoupení lesních rohů. Po šesti letech, dne 23. února a dne 2. března v r. 1845, naši ochotníci znovu zahráli a zazpívali Webrova "Střelce kouzelníka" čili "Čarostřelce", celkem však v málo pozměněném obsazení. Za Louisů Smetanovou, která tehdy měla již vážnou známost a před svatbou s Fr. Kretším, soud. aktuárem z Necha-nic, a na podzim v říjnu také svatbu, zpívala Lidunku si. Matěnová, dcera soud. aktuára Matěny, a Aninku si. Králova, dcera Jana Krále, který tentokrát mohl hrát a zpíval Liborína. Na takovéto představení se sjíždělo vždy mnoho hostí z okolních měst a takové představení žilo vždy dlouho v paměti všech návštěvníků a sloužilo ke cti a slávě celého města. Nejstarší seznam ochotníků, který se zachoval, je z r. 1857, když si po prvé politické úřady vyžádaly jména členů. Spolek čítal 8 činných členů, vesměs mužů. Byli to Jan Fric, č. domu 16/a, fabrikant bavlněného zboží a majitel domu, Butta Karel z č. 18A, kupec a majitel domu, Mervart Jan, hosp. adjunkt ze zámku, Baše Jan, rovněž hosp. adjunkt ze zámku, Cihlář Josef z č. 48, účetní u fy. Th. Bohm, Matěna Josef z č. 20A, aktuár okres, soudu, Král Jan, štafír a máj. domu č. 50C a Jan Imlauf, pernikář a máj. domu č. 73B. V následujícím roce přibyl jen jeden nový člen, Josef Rydlo z č. 60B. Další přesný seznam spolku je až zase z roku 1864, a to z doby, kdy spolek zaznamenal největší svůj rozkvět. Byli to K. Butta, trafikant, Albín Král, Jan Fric, Jan Imlauf, voskář, A. Tláskal, soukromník, AI. Bindr, zámecký důchodní, Bedřich Smetana, nadporučík v. v., A- Kolář, účetní, Řehoř Franc, solicitátor, Fr. Zákrav-ský, hostinský, majitel dnes již zrušené Ku-řátkovy zájezdní hospody, F. Zikmund, kru-pař, Ant. Jech, Josef Rejzek. Z dámských členů to byly: pí. Králová, pí. L. Neumanová, si. M. Rocmanová, si. Rambousková, si. A. Paďourová, pí. Koubová, pí. Smolová. Z mladších členů uvádíme ještě: bří. Venclíkové, AI. Rocman, Oldřich Šrůtek, Václav Maček, Boh. Imlauf, Julius Fric, syn Jana Friče, J. Schmoranz, J. Voříšek, z dam pak pí. Zákravská, si A. Borůvková, M. Tláskalová. Divadelní místnosti bývaly vesměs na náměstí. Hrávalo se nejdříve v domě čp. 7A u Daniela Smoly, pak v čp. 29A u Marcelliů, v čp. 18A u Buttů, později Vondráčků, nyní hotel Merkur, pak nějaký čas ve starém hostinci u Martinků na Horském předměstí (dnes továrna fy. K. Králíček a synové), až konečně na delší dobu zakotveno v upraveném sále při hotelu "Na rychtě", kde tehdejší majitel Alois Žid zřídil divadelní dvoranu na místě staré hotelové zahrady, kde kdysi v létě pod pěknou verandou a při stolech hrávaly ke konci minulého století tehdejší naše venkovské divadelní společnosti. Dnes je tam Bio Invalidů. V r. 1862 hráno bylo také divadlo, ovšem jen v létě, v aréně na zámeckých valech, a v letech 1865 - 1869 také na Rezku, obyčejně v neděli odpoledne. Představení bylo oznamováno ranami z hmoždířů a vyvěšením praporů na aréně. Divadelní místnosti podléhaly dozoru okr. hejtmanství, které dbalo toho, aby po stránce bezpečnostní bylo vše bez závady. Tak nařizuje v r. 1867 okresní hejtmanství panu Janu Královi, řediteli divadla, aby při každém představení byla přichystána za jevištěm nádoba s vodou a bedna s popelem a aby se při představení a zkouškách na jevišti nekouřilo. Nejpěkněji zařízené bývalo jeviště v sále u Vondráčků, kde také bývala stará opona na obou svých stranách malovaná. Malba znázorňovala Nové Město nad Metují v tehdejších letech. Je nyní v majetku zdejší Řemeslnické besedy a připadne měst. museu. Při přestavbě hostince se divadlo vystěhovalo a dekorace i zařízení šatny bylo prodáno do Kvásin sládkovi Vojtěchovi za 120 zlatých. Později zakoupeno nové zařízení šatny od divadelní společnosti Zóllnerovy. V r. 1842 se ochotníci vystěhovali od Mar-celliů do domu čp. 18A, patřícího tehdy p. Svobodovi (dnes hotel Merkur), kde bylo zřízeno velmi pěkné jeviště nákladem ca. 285 zl. 14 kr. a hrán tam po prvé 9. října divadelní kus "Dobrý tón", pak 6. a 9. listopadu "Ďáblův mlýn" a v r. 1845 sehrán tam po dvakráte, 2. a 9. února, "Lumpacivagabundus". Pak, jak již uvedeno, ke konci měsíce opakována opera "Čarostřelec". Téhož roku sehrán několikráte oblíbený kus "Slepý mládenec" a Raimundův "Marnotratník" s celým orchestrem-V r. 1846 byl dne 4. ledna opakován "Ďáblův mlýn", dne 15. února sehrán Tylův kus "Ma-riánka, matka pluku", a dne 13. dubna "Paleček", z čehož čistý zisk odevzdán na pořízení trumpet do kostela. Toho roku byl v létě slavnostně vítán tehdejší hradecký krajský hejtman a pozdější místodržitel, hrabě Meczéry, jemuž naši ochotníci sehráli divadelní kus "Trojí políbení". Rušný rok 1848 ovšem také měl vliv na činnost ochotníků, která tehdy ustoupila jinému životu. Z let třicátých jsou zachovány scénické poznámky ke hře "Posvícení v Kocourkově". V r. 1851 se hrála veselohra "Sládci", rok nato pak "Paleček na cestách v Brně a ve Vídni", z r. 1853 známe, že se hrála veselohra "Fučík". Divadelní kusy, jež se měly hrát, musely se posílati dříve do Prahy k zem. úřadu, později policejnímu ředitelství k censuře. Aby si uspořil práci, posílával obyčejně Jan Frič tři, někdy i šest kusů najednou. Po dvakráte mu to prošlo, že kusy schválené vrátili a připomněli, že napříště lze poslati jen jeden kus, po třetí - bylo to v roce 1858, posílali to společně Frič a Král - když poslali všech šest kusů najednou: "Příbuzenství", "Statek Lhota", "Ženichové", "Vězení", "Korutané v Čechách", "Jeden z nás se musí oženit", vrátilo pražské policejní ředitelství všechny kusy necensurované s připomenutím, že k censuře lze poslati jen jeden kus. V roce 1855 dne 3. června provozován kus "Za živa mrtví manželé" a přednášeny deklamace se zpěvy na přivítání p. Em. Zitty, nového podkrajského, při čemž spoluúčinkovala si. Josefina Matějková, pianistka a zpěvačka, dcera učitele, která se později provdala do Vídně. Dne 28. února r. 1858 uspořádána divadelní zábava pod názvem "Květinový věnec", se zpěvy a deklamacemi a účinkoval při ní též Josef Herzig, rodem z Bystrého, výtečný houslista-samouk,který zejména v houslovém sólovém výstupu "Carneval", provedeném v mnoha variacích, ukázal svoje neobyčejné umění. Na větším divadle nebo koncertě si však netroufal vystoupiti. V r. 1866 sehrány kusy "Po třiceti letech" a Schillerovi "Loupežníci". V roce příštím pak sehrány zdramatisované romány Viktora Huga "Bídníci", "Zvoník u Matky Boží" a fraška "Tak se chytají vrány". Toho roku sehrán ještě kus "Pacient a lékař" "ve vyřízení dle Moliěra" (dnes známý pod názvem "Zdravý nemocný") a obraz ze života "Ďáblova bařina". V r. 1862 byl vítán divadelním kusem "Zakletý princ" nově ustanovený děkan P. Pel-hřím Novák, a to dne 15. listopadu. V roce 1867 dne 3. února hráno divadlo "Blaník", při němž hrála hudba valská, a dne 7. července téhož roku, při divadelní hře "Střežený zeť", hrála rovněž táž hudba. Z celkového příjmu 55 zl. 45 kr. věnován čistý výnos ve prospěch stavby kostela Všech svatých na hřbitově. Téhož roku, dne 27. června - rok po bitvě na "Brance" - zúčastnili se ochotníci slavného requiem, jež bylo novoměstskými zpěváky česky zpíváno na Václavicích za vojíny padlé tam před rokem- Mši sv. sloužil P. Jan Karel Rojek, děkan, též zemský poslanec našeho kraje, druhý zakladatel našich ochotníků, v tom roce již děkan v Budyni n. Ohří, jež bývala kdysi panstvím novoměstských pánů. V r. 1868 hrány hry se zpěvy: Tylův "Strakonický dudák" a dne 26. prosince "Husitská nevěsta". Při obou kusech hrála hudba z Valu. V letech sedmdesátých byla již vzájemnost divadelních spolků vůkolních tak vyvinuta, že vzájemně konali již tehdy pohostinské hry. Tak hráli ochotníci z Náchoda v roce 1870 dne 11. prosince v Novém Městě Tylův kus "Mariánka, matka pluku" a v roce 1871 opět novoměstští hráli dne 2. února v Náchodě "Tajnosti pařížské"; dne 7. prosince 1873 hráli u nás i ochotníci ze Skalice divadelní kus "Ďábel neb slepá nevěsta". Dne 18. února roku 1872 hrán kus "Krakonoš", dne 3. března Tylovo "Jiříkovo vidění", 25. března roku následujícího "Dr. Faust" a dne 28. listopadu roku 1875 dáván veselý kus "Fraška a basa" s kuplety. Všechny uvedené hry byly s hudbou valskou, kterou řídil její tehdy známý kapelník Pauer. Hrálo se vesměs jen ve prospěch nějakých dobročinných účelů, poněvadž jinak se povolení ke hře divadla neudělovalo. Čistý zisk se odváděl obyčejně prostřednictvím městského úřadu. V r. 1859 odevzdali ochotníci ve prospěch chudých 6 zl. 47 kr. na počest císařských jmenin; výtěžek ze hry "Paleček" z téhož roku v částce 33 zl. dán na Národní divadlo (se sbírkou po městě uspořádanou 44 zl.), výnos hry "Bratr Horák" (26 zl. 20 a půl kr.) darován ve prospěch pohořelých ve Staňkově, v r. 1872 věnováno 54 zl. postiženým povodní (dar byl kvitován v tehdejším hradeckém časopise "Pokrok"), v roce 1871 věnováno pohořelým v Rožmitále 40 zl., v roce 1874 pak zasláno 8 zl. 12 kr. pohořelým v Borové, rok předtím 25 zl. 88 kr. pohořelým v Jáchymově. O tom, co asi tehdy představení stálo a jaké byly ceny míst, dovídáme se z několika účtů. Tak v r. 1874 pořádané představení "Doktor Faust" vyneslo hrubého příjmu 52 zl. 86 kr. a výlohy činily 16 zl. 92 kr., tedy skoro plnou třetinu příjmu. Podrobný účet z té doby je zachován jen jeden - bylo to neznámé představení na den stříbrné svatby císařských manželů. Hrubý příjem (lístky na sedadla byly po 30 krejcařích) činil 62 zl. 22 kr., vydání pak bylo následující: pan Bohm, plakáty 2 zl. 60 kr., pan Smola (za co, neudáno) 5 zl. 2 kr., pan Rejzek za opisování a napovídání 2 zl., pan Černý za nošení cedulí 50 kr., za 150 růží p. Černému l zl. 60 kr., p. Tláskalovi za bengál 30 kr., p. Fryntovi za službu l zl. 60 kr., p. Kudera, za nošení potřebností a odnášení, přinesení po dvakrát chvojí, ze Skalice husarský kabát a kalhoty červené l zl. 20 kr., pošta do ciziny 12 kr., kolek za povolení l zl., 24 malých svíček 60 kr., p. Folprecht za osvětlení 23 lamp 2 zl. 30 kr., hudba "dříve zaplacená" 5 zl., celkem výloh 24 zl. 4 kr. Spolek divadelních ochotníků "Tyl", který přijal jméno Tyla do svého štítu asi v letech 1865-1870, měl po Venclíkovi a Rojkovi jako vedoucí činitele spolkové, čili jak tehdy říkali, ředitele divadla, nejprve a dlouhou řadu let Jana Krále z "Královské ulice", pak jeho bratra Albína Krále, dále Alfréda Venclíka, notáře Josefa Krásu, P. Aloise Dostála, kaplana, nyní děkana a vikáře čáslavského, Fr. Vondráčka, hostinského, dnes již zemřelého, pak Václava Chmelaře, továrníka a majitele lepenkárny z Krčína, rovněž již mnoho let mrtvého a konečně po dobu více než dvacet roků nepřetržitě, nynějšího ředitele spolku p. Viléma Syrovátku, emer. ředitele Městské spořitelny a současně nejstaršího člena "Tyla", který právě letošního roku dovršuje padesátileté členství "Tyla" a ochotnickou činnost, poněvadž hned po příchodu do našeho města, což se stalo v r. 1889, se přihlásil k našim ochotníkům i ostatním tehdejším spolkům. Vilém Syrovátka je rodákem z blízkých Mískolez; po odbytých obchodních školách přišel v r. 1889 nejprve do kanceláře k městskému úřadu a v r. 1893 k založené tehdy spořitelně, u níž sloužil pak plných 45 roků. Při postavení sokolovny věnovali na vybavení jejího jeviště ochotníci z "Tyla" všechny své peníze, jichž bylo předtím skoro plných 50 000 K, jež si během doby našetřili. Vlastnili kdysi i chalupu č. 5B, kovárnu na "Plácku", co stojí dnes úřední dům okr. úřadu, kde se projektovala výstavba samostatné budovy divadelní; od té doby hrají Tyláci - dnes společně pod jednou firmou s dramatickým odborem besedy "Čelakovský" - průměrně ročně šestkrát až osmkrát za vedení svého režiséra Ant. Santnera, byv. herce z povolání, rodáka z Kročehlav u Kladna (nar. 28. 8. 1889), dnes úředníka okres, výboru v našem městě a autora známých dětských divadelních her a několika divadelních revuí, z nichž revue "V Novém Městě včera, dnes, zítra" dávaná v r. 1932, docílila největšího úspěchu. Naši ochotníci, "Tyl a Čelakovský", jsou členy Jiráskova okrsku "Ústřední matice divadelního ochotnictva" se sídlem v Náchodě, který čítá na 60 spolků celého Jiráskova kraje. Spolek "Tyl" má velkou knihovnu spolkovou s 1600 svazky dramatických děl a v sokolovně krásné prostorné jeviště, které se čítá k největším jevištím v celém kraji. Počet členů činí nyní 120 osob, z nichž asi polovina je činných. Má ve svém členstvu vynikající herecké síly, k nimž na prvém místě bezesporně patří dlouholetý člen spolku slečna Máňa Kafková z čp. 37A na náměstí, která "Tylu" na všech soutěžích divadelních, jež obeslal, získala uznání a vítězství, ať již v Malých Svatoňovicích v roce 1922, v Náchodě v r. 1932, nebo v Hronově, či právě vloni v Jaroměři. Spolek dosáhl, nejvyššího uznání v r. 1932 v soutěži okrsku, a to první cenu za celkový výkon ve hře jako nejlepší soubor Jiráskova okrsku. Má ve svém členstvu Václava Knytla, rovněž z čp. 37A na náměstí, dlouholetého jednatele, který je jedním ze tří jediných zbývajících ochotníků Ú. M. D. O. Č., který od počátku se zúčastnil všech dosavadních devíti Jiráskových Hronovů, celostátních to ochotnických oslav, pořádaných pravidelně v týdnu narozenin Mistrových v měsíci srpnu v Jiráskově divadle v Hronově. Z jeho vynikajících rolí je "učitelský" z Jiráskovy "Lucerny", v níž vystoupil již nejméně 25 krát. Spolek div. ochotníků šel vždy ve shodě s druhým ochotnickým spolkem naším, "Dramatickým odborem dělnické besedy Čelakov-ský", založené dne 1. června 1899, jejímiž prvními funkcionáři byli dnes již zemřelý Jindřich Špringr, kominický mistr, předsedou, Arnošt Burian jednatelem, Osvald Břich pokladníkem a Ant. Škoda předsedou dramatického odboru. Divadlo sokolovny má v přízemí 400 sedadel, na balkoně 120 i s lóžemi. Při divadelním vstupném, když je lístek na křeslo za 7 K, vybere se při slušné návštěvě celkem 2.000 K za jedno představení. Není-li zvláštní režie se scénou ani s herci (kus historický), může polovina vybrané částky zůstati pokladně jako čistý zisk. Jinak je nutno hodně šetřit, aby se s příjmem vystačilo. Již několik let působí u nás ještě "Lidová scéna" jako dramatický spolek, jehož členstvo bylo většinou příslušníky bývalé strany lidové a Těl. jednoty "Orel". Hrávají na jevišti v nově upraveném sále hotelu "Merkur" na náměstí, patřícím p. Aug. Hruškoví. Po dobu téměř padesáti let byli ochotníci jediným kulturním činitelem našeho města. Teprve v roce 1867 byl založen Sokol, a to jen přičiněním našich ochotníků. Citujeme z článku bývalého dlouholetého jednatele Sokola, dnes již zesnulého Jindř. Pachmana, byv. měst. knihovníka (zemřel r. 1926), který byl uveřejněn v bývalé Kladské Stráži v č. 25 a 26 z r. 1925, jak se to stalo: "V starobylém městě, Novém Hradišti nad Metují, vzkvétalo od doby dávné ochotnické divadlo a toho času r. 1867, za ředitele Jana Krále, dostoupilo znamenitého vrcholu. V blízkém Dvoře Králové nad Lab. pořádaly se velké slavnosti padesátého výročí nalezení tak zv. Rukopisu královédvorského, položení základního kamene k Hankovu divadlu a odhalení poprsí Hankova. Hned první zvěst o národní slavnosti ve Dvoře Králové povzbudila i divadelní ochotníky novoměstské k zúčastnění se slavnosti té co možná nejčetněji a nejokázaleji. Na dvou, kvítím a chvojím o-krášlených vozech, které také hesly: "Na zdar Hankovu divadlu" a "Nové dílo, nová sláva nade vlastí českou vstává" v čele ozdobeny byly, ubíral se průvod Krajskou branou přes Bořetín po silnici k České Skalici a dále na místo slavnosti národní. Divadelní ochotníky provázela hudba valská a v předvečer slavnosti 27. září nastalo vřelé uvítání ve Dvoře Králové. Město bylo osvětleno a v slavnostním rouše vystrojeno. Jakmile hudba novoměstská zaslechnuta byla, spěchalo vše, aby hosté slavnostně přijati a uvítáni byli. Nadšení bylo všeobecné, upřímnost nelíčená a radost neskonalá. Nejvíce poutali na sebe pozornost bujaří Sokolové, turnéři to čeští, neboť ve východních Čechách do té doby tělocvičných jednot nebylo a vlastenečtí ochotníci novoměstští nemohli dost obdivovat ani malebný kroj sokolský, ani bratrský a čilý život v jednotách tělocvičných. Byli to také junáci, jeden jako druhý: štíhlí, pružní, rázní a odvážní, červené košile, hnědošedé kaj-dy, vykasané plundry, kulaté nízké čapky se sokolím pérem po straně a černé pasy s monogramy sokolskými. V takovém udivení a rozjaření myslí usjednotili se ochotníci novoměstští, že v rodišti svém Tělocvičnou jednotu "Sokol" v život uvedou. Usmysleno, u-jednáno a v krátkém čase odhodlali se statní jinoši, zejména bratr Josef Král a Ferd. Zákravský, té doby význační členové našich ochotníků, k prvním krokům. A tak jedině z popudu ochotníků založen téhož roku u nás Sokol a jeho prvním starostou se stal tehdejší tajemník okres, výboru Josef Jodas." Sokol cvičíval nejprve v létě na panské/ louce u "Dřevníku", v zimě pak na sále u p( Aloise Neumanna, čp. 29A na náměstí. V r. 1895 zakoupena chalupa č. 30B s velkou zahradou na tř. Komenského (dnešní palác Měst. spořitelny), kde zřízeno krásné letní cvičiště a kde Sokol byl usídlen až do zbudování nové sokolovny, pro niž zakoupil již v roce 1923 pozemky u měst sadů Jiráskových a kterou postavil pak podle návrhu sokol, architekta Krásného z Prahy v r. 1929. Stavbu v nákladu as 2 mil. korun provedl novoměstský stavitel Oldřich Richtr. Sokolovna je účelně vyřešená, má zvláštní velký sál pro sokolské podniky se zařízeným jevištěm, dále tělocvičnu, krásný Bartoňův sál v prvním patře, loutkové divadlo, byt pro sokolníka, velkou jídelnu s kuchyní a několik spolkových místností. V čele jednoty stojí již několik roků ing. Jan Roušek, společník velké železářské firmy J. Roušek a synové. A jako těl. jednota Sokol, tak vznikl i Sbor dobrovolných hasičů přičiněním ochotníků. Nejprve od založení sokolské jednoty byl jakýsi odbor hasičský při Sokolu, později, v r. 1872, se sbor osamostatnil a v čelo jeho jako velitel postaven byl ředitel spolku div. o-chotníků "Tyl", pan Albín Král. Starosty sboru byli vždy starostové města. Až za starosty Jos. Svorce (1931 - 1934) po prvé zvolen starostou sboru tehdejší člen městské rady, pan Rudolf Smorátko, máj. drogerie, který tuto funkci zastává dodnes. Sbor je vybaven moderními automobilovými stříkačkami a má k disposici i automobilový kropicí vůz městský "Laffly", který je opatřen dvouproudní motorovou stříkačkou. Jako spolek vznikla dnešní Pěvecká a hudební jednota "Kácov" v r. 1876, ačkoliv po pravdě nutno doznati, že hudba a zpěv se u nás pěstovaly již dávno před tím a že bylo mnoho divadelních představení našich ochotníků s hudbou a zpěvem, kdy účinkovali již pozdější členové "Kácova" jako vyspělé a vycvičené těleso ve sboru nebo v kvartetu. A byly to zase naše známé rodiny Fricova, Králova a Imlaufova, které daly podnět k utvoření samostatného spolku. Vlastní příčinou uskutečnění myšlenky u-tvoření sboru byla dána příležitostí, jež se naskytla při svatbě výborného zpěváka, tehdejšího komisaře okres, hejtmanství Myslivečka, s dcerou bývalého dlouholetého purkmistra Ant. Hartmana, si. Marií Hartmano-vou. V pamětní knize Kácova je o tom podle vzpomínek současníka p. Oldřicha Šrůtka uvedeno: "Když roku 1876 pan Ant. Hartman provdal dceru Marii panu okres komisaři Myslivečkovi, tu pomyslili na to, kterak by také pohostili svoje příznivce mimo hostinu svatební. I odeslal na druhý den pan Quido Hartman, syn, as 12 lahví šampaňského panu Juliu Fričovi (synu spoluzakladatele ochotníků Jana Frice), by na počest svatby svoje známé pohostil. Tento přijav dárek, sezval přátele, kteřížto byli: Bohuslav Rydlo, P. Emanuel Peiger, kaplan, p. Oldřich Šrůtek, p. Alois Rocman, p. Václav Ježek, p. Petri-des, adjunkt, p. nadporučík Bedřich Smetana a p. Bohuslav Imlauf (otec spisovatele Jindry Imlaufa, nar. 23.7. 1852, zemřel 9.5. 1883). Pilo se nejprve obyčejné, novoměstské, vlastní to výroba p. Antonína Hartmana z jeho vinic pod bránou, a k tomu pojídali zákusky; později pochutnávali si na darovaném šampaňském. Mluvilo se o zpěvu a spolku pěveckém, kterak by se uskutečniti mohl. Při rozhovoru tom a veselé náladě vytrvala společnost za zpěvu a žertu až do 3. hodiny ranní, při čemž i náš pan "oberlieutnant" Smetana, jsa rozveselen, chtěl otvírati a vyjíti zrcadlem, na místo dveří. A třeba to bylo při zábavě, kdy se lehko zapomene na vše, co se usmyslilo, došlo k založení spolku hlavně přičiněním tehdejšího kaplana, pozdějšího faráře bohuslavického, P. Em. Peigra, který sám sestavil provolání všem hudby a zpěvu milovným Novoměšťákům a také je rozeslal. A tak dne 14. června v hospodě u Vondráčků r. 1876 se sešli všichni zakladatelé "Kácova" k první schůzi, která rozhodla o založení "Pěvecké a hudební jednoty" v našem městě. Teprve na podzim o "Cecilské" zábavě dostal spolek na návrh p. Boh. Imlaufa pojmenování "Kácov" podle zakladatele města Jana Černčického z Kácova. Prvním předsedou se stal kaplan Emanuel Peigr, prvním sbormistrem Julius Fric. Dalšími funkcionáři byli Jan Fritsch jako jednatel, který bydlel původně v Náchodě a teprve později se dostal jako kancelista k okres, hejtmanství našemu a od té doby docházel do schůzí i zkoušek až z Náchoda a z nich se také pěšky vracel do Náchoda, pokladníkem Jan Klos, ředitel školy, archivářem ustanoven Quido Hartman a členy výboru Antonín Kabátník a nadpor. Bedřich Smetana. Spolkovým poslíčkem za odměnu 12 zl. ročně se stal Antonín Frinta. V době svého založení měl "Kácov" jen mužský sbor a ženský vznikl teprve v r. 1883, jeho prvním sbormistrem byl tehdejší komisař okr. hejtmanství J. Federsell. První činný sbor "Kácova" byl takto sestaven: I. tenor: Q. Hartman, Jos. Král, Jan Dušek a Čeněk Řeháček. II. tenor: Antonín Kolář, účetní, B. Imlauf st." J. Petrides, adjunkt, Dr. Jaroslav Šťastný, okr. lékař, Ludvík ml., P. Em. Peiger, A. Vondráček a notář Schmidt. I. bas: Fric Julius, Zajíček, zám. důchodní, A. Kabátník, J. Šafář, Jos. Praus, F. Zákravský, J. Štěpán, Jan Klos a Ludvík st. II. bas: Matěj Činčera, ředitel Občanské záložny, Bedřich Smetana, Kořízek, říd. uč., Matouš J., Oldřich Šrůtek, Alois Rocman a B. Imlauf ml. Všichni jsou již na pravdě boží. Z těchto členů byl to zejména pan MUDr. Jaroslav Šťastný, okres, lékař (u nás se oženil s dcerou bohatého kupce a pozdějšího starosty města, Frant. Smoly, Matyldou), který jako znamenitý houslista již dříve pořádal hudební večery, zejména v hostinci u Rydlu (dnes hotel Rambousek), a dne 21. 7. 1872 dokonce uspořádal veliký hudební večer na zámku. O tomto koncertě dlouho se mluvilo. Účinkoval na něm slavný tenorista Čes. zem. divadla v Praze Jan L. Lukeš, který se uvolil říditi i sbory, nacvičené novoměstským tehdejším jakýmsi pěveckým kroužkem. Tu provedena po prvé a jedině zásluhou Lukešovou Křížkovského "Utonulá". Uvádíme z oznámení, jež ke koncertu bylo vydáno, jen několik řádek: "Pan Jan L. Lukeš, člen král. Českého divadla a žákyně jeho, slečna Baubínová z Prahy, spolupůsobení ochotně zajistili, místnosti v zámku novoměstském propůjčeny zdarma od slav. komitétu vysokorodých pánů dědiců velkostatku novoměstského, při sborech spo-luúčinkovati budou členové slavných zpěvác-kých spolků: josefovského, náchodského a smiřického. Vstupné na koncert i tanec (byl po koncertě) bez obmezení dobročinnosti pro osobu na 1 zl. r. m., pro rodiny na 1 zl. 50 kr. až 2 zl." Orchestrální čísla přednesla pozvaná úplná hudba pěšího pluku hraběte Creneville č. 75, pod osob. vedením kapelníka Mahra. To tedy ovšem byl koncert na tehdejší dobu jistě přímo velkolepý. Na pořadu byla ouvertura pro hudbu, sbory pro mužské hlasy: "Na Prahu'' od Veitha, "Utonulá" od Křížkovského a "Cikáni" od Vogla. Sólový zpěv: "Zastaveníčko" od Bradského, árie z opery "Faust" a "Národní písně", jež zpíval J. L. Lukeš, pak "árie od Haendla", píseň od Slánského: "Promluv jen jednou", a árie z opery "Linda" od Donizettiho, jež zapěla si. Baubínová. Dále klavírní sólo "První sada z Bethovenovy sonáty f mol op. 57", jež zahrála si. Bedřiška Janečková, dcera soudního příručího z našeho města, a konečně "Fantasie appassionata", sólo pro housle, jež přednesl p. MUDr. Jar. Šťastný za doprovodu p. Boh. Imlaufa. Koncert ten navštívili též hosté, pěvci z daleka, a to až z Polné, pp.: Vítek, purkmistr Pittner, P. Václav Bezděka, Klusáček, kteří všichni přijeli na pozvání právě nastoupivšího u nás notáře Antonína Schmidta (dříve působícího v Polné a Dobrušce), poslance a deklaranta. Všichni také spoluúčinkovali. Pan J. Klusáček z Polné, povoláním obuvník, vynikal zvláště hlubokým basem a zazpíval při večeru též písně "Ve sklepě sedím hlubokém". "Pif, paf, puf" a šel dolů až na hluboké "C" (jak je zaznamenáno v pamětní knize "Kácova"). Spoluúčinkoval jako host známý tenorista ze Smiřic, učitel Skořepa. Koncertu se zúčastnil i sám hrabě z Leslie. Slečna Marie Baubínová, která jako host u nás při koncertě zpívala, nebyla nikdo jiný než pozdější slavná naše herečka, paní Maruška Bittnerová z Národního divadla. A právě u nás se stalo, že na doporučení Lukešovo se podařilo panu notáři Schmidtovi přemluviti ji, aby odešla od opery, kde nemohla docíliti úspěchů, a věnovala se činohře, což se také zdařilo. Koncert tento byl jednou z největších produkcí v našem městě a umělecké výkony jeho ještě dlouho žily v paměti všech hudbymilovných; zásluhu o jeho uspořádání měl pan MUDr. Jaroslav Šťastný, pozdější známý primář všeobecné nemocnice pražské a zdravotní rada, který osobně zval v celém okolí a docílil, že koncertu se zúčastnilo víc než 1000 osob. To bylo v roce 1872 na zámku novoměstském. To všechno jistě byly důvody, aby vznikl "Kácov". A s plnou vervou se dali všichni do práce. "Kácov" dosáhl pak veliké umělecké výše, že patřil k nejlepším pěveckým sborům daleko široko. Pořádal pravidelné koncerty a hudební vystoupení několikrát do roka. Slavné bývaly jeho nezapomenutelné "Cecilské" zábavy, a hlavně Silvestry u Vondráčků. Také jeho každoroční plesy v měsíci lednu bývaly zdaleka široka navštěvovány. Nepřekvapí tedy, že "Kácov" vyspěl tak vysoko, že mohl nastudovati Smetanovu operu "Hubička", že mohl předvésti Blodkovu operu "V studni", i Bendlovu operu "Starý ženich", a že měl nastudovánu téměř úplně i těžkou Dvořákovu operu "Tvrdé palice".

"Kácovu" přísluší prvenství provozování Smetanovy opery "Hubička" na českém venkově. Stalo se tak po velkých přípravách dne 7. října 1883 ze vedení neúnavného tehdejšího sbormistra "Kácova", p. komisaře Feder-sella, který také operu řídil za klavírního doprovodu kapelníka valské hudby Pauera. Obsazení bylo následující: Palouckého zpíval pan Schmoranz (později správce Obč. záložny), Vendulku si. Tláskalová, Lukáše pan zvěrolékař Jindřich Denk (žijící nyní na odpočinku jako vrch. vet. rada na Vinohradech), Tomše pan Julius Fric, Martinku pí. Rydlová, Matouše pan V. Praus, Barču si. Marie Schmidtová, dcera notáře, a strážníka pan Rudolf Pešek. Opera byla se stejným úspěchem, ne-li větším, opakována dne 14. října. O provedení této opery, která zabrala celkem 27 celovečerních zkoušek, rozepsal se tehdejší hradecký "Pokrok" z 27. října 1883. V kritice se vyzdvihuje vysoká úroveň hlasová všech účinkujících sólistů i disciplinovanost sborů; sborové zpěvy musely býti i opakovány. Připomíná se, že po oba večery byl starý sál u Vondráčků přímo přeplněn, že tam byli hosté a znalci hudby z Rychnova, Dobrušky, Opočna, Josefova, Jaroměře, Náchoda, České Skalice, Nového Hrádku, Úpice i Police a ze všech okolních dědin. "Kácov" je v tomto počinu označován za nejvyspělejší pěvecký spolek celého kraje, který se tím důstojné přidružil po bok jinému agilnímu spolku zpě-váckému, v Rychnově n. Kn., jenž nedávno předtím vypravil se zdarem "Prodanou nevěstu", při čemž se však uvádí, že Smetanova "Hubička" patří k těžším skladbám Mistrovým. Kritika chválí dirigenta opery kom. Federsella, i neúnavného sbormistra Jul. Frice, právě tak jako kapelníka Pauera. Ve Věstníku královédvorském z 13. října onoho roku je velmi pěkná kritika. Však to také dalo nějaké práce, zejména panu Jiřímu Denkovi, zvěrolékaři, než se těžkou roli Lukáše naučil. Ale prohlásil: "Kdybych měl u toho prasknout, já to dokážu". A dokázal to tak, že na jeho skvělý pěvecký výkon dlouho a dlouho Novoměšťáci vzpomínali. To byl nejslavnější výkon "Kácova" minulého století. Roku příštího pod dojmem tohoto úspěchu nastudována se svolením skladatele Bendla jeho známá opera "Starý ženich" a provedena v létě dne 10. srpna po prvé a dne 17. srpna r. 1884 podruhé v tomto obsazení: Bartoše zpíval V. Praus, Haničku si. Marie Schmidtová, Václava Julius Fric, Vojtěcha Jiří Denk, pana Franze J. Schmoranz, Hovorku si. Tláskalová a Nácka R. Pešek. Třetím velkým operním podnikem "Kácova" bylo nastudování a provedení Blodkovy opery "V studni" ve dnech 3. a 10. dubna 1894 a po druhé pak dne 9. a 16. dubna 1905. V prvém obsazení zpívali pan Jiří Denk, tehdy již jako host (byl již zvěrolékařem na Vinohradech), roli Vojtěcha, Julius Fric Jánka, si. Miloslava Schmidtová Lenku a pí. V, Pachmanová roz. Tláskalová Verunu. Dirigoval a řídil kapelník měst. hudby Josef Bos. Sbory nacvičil sbormistr Dr. A. Šimek, notářský koncipient. V druhém obsazení r. 1905 kromě pí. Pachmanové v roli Veruny nastaly změny. Vojtěcha zpíval pan mlynář Vilém Ptáček, Jánka pan Frant. Wiesner, pokladník dráhy, který společně s kapelníkem Bosem také operu nacvičil, a úlohu Lidunky zpívala si. Božena Svobodová. Oboje provedení bylo bezvadné. V r. 1886 k desetiletému trvání "Kácova" vykonány všechny přípravy k provozování Dvořákovy opery "Tvrdé palice". K provedení však nedošlo pro nemožnost obsazení tenorové role Toníka, kterou vyzkoušelo několik členů, ale všichni po marném namáhání se raději vzdali. V r. 1883 zaslal "Kácovu" darem Jan Nep. Škroup, autor národní hymny "Kde domov můj" a kapelník dómu sv. Víta v Praze, mužský sbor "Čeští jonáci", k němuž si pak "Kácov" objednal hlasy. "Kácov", právě jako "Tyl", vykonal velmi mnoho ve svém kulturním poslání a jen z u-vedeného možno posouditi, jak vysoké úrovně dosáhla svědomitá a obětavá práce všeho členstva a zvláště vůle vedoucích činitelů, z nichž pak jména Julia Frice, nar. 11.2. 1853, zemřel 10.9. 1922, dlouholetého předsedy (byl jím nepřetržitě po 25 let) a jeho druha pana Schmoranze, pokladníka Občanské záložny, nar. 26.7. 1857, zemřel 5.8. 1929, z těch starších a zakladatelů "Kácova", zůstanou vždy nesmazatelným písmem v historii "Kácova" zapsány. To ovšem neuvádíme spoustu krásných, hudebně a pěvecky cenných Silvestrů, na něž se jezdilo léta se všech stran, každoroční velké koncerty, akademie a j. co tu bylo zážitků, co různých příhod, o tom by byla velká tlustá kniha. Jen namátkou vzpomeneme Silvestra z roku 1881, při němž dávána operetka "Rinaldo Rinaldini aneb bez lásky nestojí život ani za šňupec tabáku", v níž vystupuje pán krkonošských hor Rybrcoul, kteréhož zpíval pan nadporučík Smetana svým hlubokým basem. Když se měl objeviti ze svého podsvětí mezi loupežníky a raubíři, kteří se zatím bezstarostně bavili na scéně, a když již jeho mohutný bas začal prozpěvovati: "Poslechněte, červíčkové, já jsem Rybrcoul", došlo k maléru, který pak náš horský pán odstonal tříměsíčním poležením s potlučenou nohou v posteli. Vystupuje totiž nahoru, šlápl v poslední chvíli na provazové táhlo, jež se přetrhlo a svrhlo s sebou do hlubin propadliště i mocného pána hor, který svoji krásnou árii proměnil v zápětí v bohopusté, ale bolestné proklínání a naříkání, jež uděsilo strašné loupežníky a raubíře na scéně natolik, že se slezli u otevřeného propadla na scéně a s ú-divem shlíželi do tmavé díry, na jejímž dnu spatřili bolestí se svíjejícího a plazícího Ry-brcoula, který pádem si hodně pohmoždil nohu. Opona spadla a za chvíli vystupoval narychlo vycvičený nový Rybrcoul v osobě pana Julia Frice na scénu, aby hrůzostrašný děj operety slavně dokončil, takže diváci mysleli, že to všechno ke hře patřilo. Takových příhod bylo ovšem mnoho. O jedné se ještě zmíníme. Bylo to mnohem později. Dne 24. března roku 1912 pořádal "Kácov" ve svých spolkových místnostech u Hájků malou akademii, při níž doprovod na klavír měl obstarati Jiří Bondy, syn továrníka, který vedle toho měl na pořadu i samostatné vystoupení s Chopinovým valčíkem. Jaké však nastalo zděšení všech účinkujících, když stanovená hodina počátku koncertu minula a milý klavírista nikde. A snad by bývalo muselo dojíti k fiasku, kdyby náhodou se jako posluchači nezúčastnili večírku Václav Chmelař, máj. lepenkárny z Krčína, vášnivý milovník hudby a ochotník (tehdy již ředitel Spolku div. ochotníků "Tyl") spolu se svým přítelem Josefem Jelínkem, kapelníkem měst. hudby z Náchoda. Pan kapelník Jelínek nejen že ochotně zasedl ke klavíru a všechny doprovody k zpívaným sborům bezvadně zahrál, ale i sám přispěl k zvýšení úrovně večera vlastním vystoupením, aby ukázal, jak jemným a citovým umělcem sám byl. Uvádíme tuto vzpomínku proto, že Jelínek později přišel k nám jako regenschori a měst. kapelník a žil u nás několik let po převrate. Bydlil na zámku ve starém bývalém pivovaře v pokojích a bytě, který dříve obývaly rodiny Smetanových příbuzných, kdysi to zámeckých sládků, z nichž první byl sám otec Bedřicha Smetany, František, v letech 1818-1824. Josef Jelínek, pražský rodák, byl z muzikantské rodiny, vysoké postavy, milé povahy, upřímně oddaný hudbě, třebaže z ní jako výkonný hudebník neměl žádných skvělých příjmů. Jeho paní byla bývalou herečkou. V r. 1922 řídil u nás s celou hudbou a celým "Káco-vem" v divadelní dvoraně "Na rychtě" Bendlova "Švandu dudáka", v němž Švandu zpíval Jaroslav Tláskal, nyní profesor reál. gymnasia v Nymburce, a sbory nacvičil tehdejší sbormistr "Kácova" pan Václav Mencl. Josef Jelínek odešel od nás asi v r. 1924 do Jugoslávie, kde v Kragujevci byl městským kapelníkem a řídil měst. hudební školu. Tam také zemřel po utrpěném úrazu automobilovém. U nás složil předehru k Jiráskově "Lucerně" a melodramatickou hudbu k Jiráskovu "Panu Johanesovi". V r. 1923 při představení Spolku div. ochotníků "Tyl", Jiráskova "Pana Johanese", Jelínek provedl tuto svoji skladbu s celou městskou hudbou. Ze slavných hostů, jež "Kácov" při svých koncertech měl, byl to v r. 1899 náš dnešní největší a světový virtuos houslí, "král houslí", mistr Jan Kubelík, který vlastně u nás započal svoji obdivuhodnou a jedinečnou cestu za svou světovou slávou. Poněvadž Jan Kubelík oslavuje letos svoje čtyřicáté výročí činnosti houslového virtuosa, povíme, jak tomu bylo tehdy u nás, před 40 lety. Koncert se konal dne 26. srpna 1899 v hotelu Vondráček s následujícím pořadem: 1. Smetana: "Tři jezdcové", mužský sbor. 2. Mendelsson: Koncert E moll. 3. Svatopluk Čech: "Radhoštská duma", báseň. 4. Sarasate: "Španělský tanec". 5. Ševčík: Fantasie na české motivy. 6. Erben-Fibich: "Štědrý večer", melodram. 7. Paganini: "Rej čarodějnic". 8. Bazzini: "Tanec skřítků". Body pořadu 2, 4, 5, 7 a 8 hrál Jan Kubelík, tehdy mladý, již však obdivovaný umělec. Básně a melodram recitoval tehdejší kaplan novoměstský, P. Alois Dostál, dnes čáslavský vikář a děkan, za doprovodu Dra. Ludvíka Scheinera, notáře z Hradce Králové, který tu tenkrát dlel na letním bytě. Janu Kubelíkovi se u nás tak zalíbilo, že pobyl v městě plné čtyři dny se svým impressariem, p. Juliem Skřivanem, a vykonal s novoměstskými členy "Kácova" mnoho výletů do okolí, zejména navštívil Peklo a starý památný kostel a zvonici ve Slavoňově. Odvděčil se svým ochotným průvodcům pak tím, že v jejich úzkém kroužku za doprovodu p. prof. konservatoře Bezecného ve spolkových místnostech "Kácova" v hostinci u Hájků (dnes u Syrovátku) zahrál několik skladeb. Odjížděl od nás s ujištěním, že bude vždy rád na naše město vzpomínati. Před pěti lety, tedy po třicetipěti letech, hrál u nás opět, na pozvání místní Osvětové komise ve velkém sále sokolovny, byv stejně nadšeně vítán a pozdravován jako tenkrát, když přijel po prvé. To byl hostem Dra. Max. Leisera, pražského advokáta, který má u nás svou letní vilu na Rezku. Ale také František Ondříček u nás koncertoval dne 9. září r. 1909 v sále hotelu Vondráček a pobyl také dva dny na návštěvě ve společnosti funkcionářů "Kácova", pp. Julia Frice, Jos. Kříže, listovního a tehdejšího jednatele, J. Schmoranze a jiných. Při velkých slavnostech 251etého trvání "Kácova", jež bylo okázale oslaveno třídenním programem ve dnech 9., 10. a 11. srpna 1902, účinkoval na slavnostní akademii, dne 9. srpna večer u Vondráčků celým "Kácovem" pořádané další slavný náš houslista , tehdy teprve 19tiletý, nyní prof. konservatoře, Jar. Kocián. A tak bychom mohli povídati ještě velmi dlouho. Uvedli jsme jen to, co bylo již dávno. Dnes, jako ochotníci, má "Kácov" spolkovou místnost v sokolovně. Novou dobu "Kácova" neuvádíme, jako jsme ji neuvedli u Tyla, je stejně krásná a velká, jako byla ta stará, třebaže jí nedosahuje a doposud se nepoštěstilo ji předčit. Snad se tak také stane. Dnes stojí v čele "Kácova" už jen jeden z mála žijících a kdysi účinně spolupůsobících pamětníků slavné doby rozkvětu, pan mlynář Vilém Ptáček st. Předsedou je p. notář Dr. J. Němec. K uvedeným vzpomínkám na kulturní život našeho města z minulého století musíme připomenouti založení "Čtenářské besedy" v r. 1872 tehdejším notářem Ant. Schmidtem, poslancem zem. sněmu a deklarantem, která společně se jmenovanými spolky vykonala rovněž kus poctivé a veliké práce kulturní. Bohužel, už jí není. Zanikla někdy v letech světové války. Pak tu byl ještě agilní spolek, spíše stavovský, "Řemeslnická beseda Hradiště", která působí dosud, již jen jako podpůrný spolek, starající se o staré a nemajetné řemeslníky a jejich pozůstalé. Předsedou Besedy je pan kom. rada Jan Suchánek. (Beseda likvidovala 31.12. 1939.) Snažili jsme se věrně a zejména historicky pravdivě pověděti volnější formou něco o spolkovém životě našeho města z doby předbřeznové i po ní, i z doby zbývajících let devatenáctého století, aby vzpomínka na tuto práci zůstala nám zachována jako zářný vzor i jako doklad idylických let našich dědečků a babiček, když byli mladí. Prameny: Klos: Pamětní kniha. Pamětní kniha "Kácova", napsaná z větší části p. učitelem Janem Žilíkem, podle daných poznámek člena "Kácova", p. Stan. Pavlíčka. Pokračování.